Představujme si
Mám strach ze svých úsudků. Připadá si příliš zaujatá a oslepená. Vůbec mi nepomáhá fakt, že každý si myslí něco úplně jiného. Kdyby se tak dokázali alespoň trochu shodnout!
Místo toho poslouchám vlastní instinkty. Občas mi připadá, že mi to docela vychází. A jindy pochybuji, ptám se, zda se vůbec to a ono stalo. Nevztahuje se to jen na jedinou záležitost. Je to trvalý stav posledních měsíců.
Počmárala jsem zrcadlo červenou rtěnkou, neuvědomila jsem si, že je to matčina rtěnka za patnáct stovek. Raději tvrdím, že jsem ji ztratila… Rozhodně mi to připadá jako přijatelnější omluva.
Poslouchám podivné výkřiky, sama řeším hlouposti a výjimečně si přeji zastavit čas.
Prostě tak
Tento podzim si budu spojovat s vůni kávy a karamelového matté. Stále někde vysedáváme, řešíme věčně to samé, ale má to neuvěřitelné kouzlo.
Chci si zapamatovat zelené světlo, jasný měsíc a celou tu zvláštní atmosféru posledních dnů.
Jsem neuvěřitelně unavená, připadá mi, že se do školy dostatečně nepřipravuji, ale neříkám to každý den? Tahám sebou sešit práva a učebnici angličtiny, ale celkem úspěšně se učení zatím vyhýbám.
Měla jsem na sobě konečně ony zelené plesové šaty. Skutečně je zbožňuji! Myslím, že na celém pátečním večeru byly ony nejlepší, i když některé hlášky a všechny ty sázky neměly chybu. Navíc celé čtyři hodiny tančit s D. bylo fajn, ale očekávám, že se mi příště začne nenápadně vyhýbat, úvod raději uvádět nebudu xD. Stejně mou teorii nikdo nebere vážně.
O fanatikovi, fanatičce, Juno, knihách, Pokoji s vyhlídkou, neuvěřitelném štěstí apod. napíšu jindy.
Chci zapsat do nejmenšího detailu všechny malichernosti.
Momentálně mám vybrané čtyři školy.
Preferuji jednu jedinou, kde není potřeba mít ani doklad o praxi, přijímací zkouška se skládá z psychologického testu, z češtiny a literatury, angličtiny, všeobecného rozhledu a motivačního rozvoru.
Zítra je taky den
Dnes mi řekla, že někoho takového jako já hledala celý život.
Je mi tak líto, že jsem se jen zasmála a řekla, že ji upřímně lituji, protože já nejsem žádná výhra.
A já mám strach, že zítra to už nebude stejné.
Že budu zhnusená sebou i jí.
Dny plynou rychle. Prázdniny ještě rychleji.
On mě nechává tonout v nejistotě, vlastně za to nemůže, nedal mi ani jedinou záminku, ale stále tu bude touha stulit se mu do náruče a poslouchat tlukot jeho srdce.
Jen se to nikdy nestane, když ano, tak to bude jen přátelsky chlácholivé objetí.
Mám mnoho práce, ale jsem opět nechutně flegmatická.
Skutečně se za to nenávidím.
Katce nadávají rodiče, protože se neučí.
Mé rodiče takové věci nezajímají, ale já se cítím opravdu mizerně.
A čas mi proplouvá mezi prsty. Začnu chodit do bazénu, jen kvůli oněm několika větám, kvůli času.
Proč to udělala?
Je zlá.
Prosté a dětinsky řečené vše a nic.
Je zlá.
Slova, která se vracejí. Slova, která mě tolik bolí.
Proč to jen udělala?
Svoboda znamená říct, že dvě a dvě jsou čtyři
Je mi špatně.
Mé myšlenky jsou opravdu zmatené.
A psát o důvodu mi připadá.. šílené a malicherné.
Když zavřu oči, tak uvidím…
Vzpomínám na dobu před rokem, kdy jsem též mrzla v jednom z kabátů, který mi neseděl (malé dívky by kabáty jednoduše nosit neměly), mokla, vítr mi dráždil oči, vlasy se mi pletly do obličeje… Připadá mi neuvěřitelné, že to bylo před rokem…
Posun žádný. Stále hrozně komolím slova, nosím milion krámů a směji se smutným věcem.
Otevřít oči a spatřit pravdu
Připadá mi, že mám strašně málo času, což je pravděpodobně pravda. Jsem mírně rozechvělá již několik týdnů, v podivném očekávání dny rychle plynou.
Nechce se mi vrátit do školních lavic, protože to znamená spoustu nepříjemností. Celý dnešek jsem si jen stěžovala, mám již přezdívku “slečna depka” a nic není přesnějšího pro vystihnutí celého mého života.
Portrét
Mohu volněji dýchat.
Něco podstatného se změnilo. Cítím se šťastná, neobávám se, že příští nádech bude zoufalý.
Většina známých osob mě nepoznává, nepřestává mě to fascinovat. Krátký sestřih obličej proměnil, nová tmavá barva se postarala též o hodně a já mám pocit, že konečně s vnější proměnou nastala i vnitřní.
