Někdy se vracím vzpomínkami do dětství, ale nemohu říct, že jsem tehdy byla šťastnější. Bylo to jiné. Od sedmi let jsem snila, že mou matkou bude přítelkyně otce, jezdila jsem na víkendy za ní, on skoro ani nemusel být přítomen. V jejích rodičích jsem nalezla své další prarodiče, venčila jejich psa, zvykla si… Nezní to příliš idylicky? A pak se rozešli. Dokonce jsem tehdy tajně luštila její poslední dopis adresovaný mému otcovi. A pak v létě jsem musela podepsat pohled ženě, kterou jsem znala jen z fotek (eh… zase se někdo tajně prohrabával v cizích věcech).
A o tomhle jsem přesně mluvit nechtěla, protože je přece mnohem víc věcí, které potřebuji sdělit širokému světu *mrtvá smíchy při pohledu na statistiky blogu*. Dnešní den se nesl celkem v milém tempu. Viděla jsem Útěk do divočiny, zašla na Wildlife Photographer of the Year. A opět vymýšlela strategie typu “jak ulovit milionáře”. Vzhledem k své vlastní neschopnosti to ovšem trvale nechávám na Lence. Dokonce jsme se ani ze sentimentu nezačaly bavit o minulosti.
Domů jsem dorazila úplně vyčerpaná. Teď už je to mnohem lepší, ale připadala jsem si jako kdysi. Pustila jsem si Třináctou komnatu, Krause a Sex ve městě, který jsem začala sledovat, protože nesleduji žádný seriál (jaká to katastrofa, že?).
A pronásleduje mě pocit, že bych měla cosi dělat. A tak jsem včera kreslila “duhovou dívku”, ale chci psát. S fanen jsem se rozešla. Opět. Snad nadejde zase doba návratu, ale nyní mi to všechno přijde tak svazující. Psát o stále stejných postavách, což je strašně lehké a zároveň složité.
Také bych se konečně mohla rozhoupat jít na výstavu Gregoryho Crewdsona, kterou se L. zdála být tolik unešená. Vlastně je toho mnohem víc, co bych chtěla udělat, ale nějak mě “opouštějí síly” (věta, kterou opakuje má prababička). Škola mě vyčerpává, vlastně ani na některé hodiny nechodím. Druhé pololetí je vždy únavné a stresující, v minulém školním roce jsem v tomto období měla zameškáno 350 hodin, ale myslím, že jich bylo alespoň 400, protože poslední týdny mi už nezapočítávali. Vlastně ani nevím, zda jsem tu dobu byla tolikrát v nemocnici, všechna ta léta mi splývají. Opravdu nechápu, jak mě mohli nechat projít. A nyní doufám, že školní rok brzy skončí, neboť mi nikdo nevymluví, že veškeré obtíže pocházejí z mizerného psychického stavu.
Jako každý rok se i nyní stávám skutečnou fanynkou hokeje, běží MS a já opět s napětím očekávám každý další zápas. Jinak hokejem a všemi kolektivními sporty opovrhuji (nejhorší je fotbal, kdy přeji prohru i národnímu týmu). Sama nechápu svůj postoj vůči MS, ale baví mě.
Chtěla jsem psát o něčem zcela jiném, ale odvál to vítr.
