„Co by tě udělalo doopravdy šťastnou? Jsi věčně nespokojená. Stále se za něčím honíš, ale když toho dosáhneš, tak to ihned znehodnotíš a chceš víc.“
Ano, měl určitě pravdu, nikdy nebudu spokojena. Co si tak lidé obvykle přejí? I kdybych měla vše, tak stále zde budou nepřekonatelné pochybnosti.
Jako jedna z mála budu mít na pololetí chvalitebnou z matematiky, ale zní to jen logicky, byla jsem příliš povznesena nad to opět patřit k těm, kteří mají třeba jen jedinou špatnou známku. Nepociťuji radost, jsem otrávená, neboť je to prostě fakt. Nyní je důležité myslet na další neodkladné záležitosti. Prohrou upadám, výhru nevnímám.
Nevím, co mám udělat, abych nalezla kousek spokojenosti… Čekají mě minimálně dva zásadní testy. Přeji si ukončení tohoto ročníku, je neuvěřitelně únavné poslouchat spolužáky a profesory.
Při hodinách a přestávkách si čtu, ostatní ignoruji. Skoro jako vždy. Jsem unavená přemýšlením, často jen sedím a pozoruji. Nevnímám, včera jsem se rozešla s přáteli bez rozloučení, šli vedle mě, ale pak tam prostě najednou nebyli, nevšimla jsem si, kdy zmizeli, neboť jsem je ani na okamžik neposlouchala.
Pokud mé vysvědčení bude vypadat nějak slibně, tak si koupím něco absolutně nepotřebného a předraženého xD. Eh… dnes mi matka chtěla koupit velmi drahé šaty na léto, ale odmítla jsem. Dokonce jsem nechtěla jít ani na svůj oblíbený dort, nyní mám hlad xD. Musím si udělat kávu.
