Ona kouzelná píseň nenese název I had a dream, ale pouze Dream. Snad není ani kouzelnou, ale nyní si ji stále pouštím.
Někdy, neumím přesně popsat onen pocit, mám největší strach ze svého mozku, neboť často vysílá tolik nepravdivých, snivých a šílených myšlenek, nutkání, pohybů. Člověk se může utopit, zalknout, pohřbít a nemusí opustit místnost. Nepotřebuje žádný nástroj. Jen on má v rukou celý vesmír.
Neříkal mi to již nikdo? Má pomatená mysl si není nikdy jistá. Snad mi to vyprávěli a já tomu nyní dala jiná slova. A nestalo se tahle událost již někdy? Sedím tu ve tmě, cítím každou buňku svého těla a říkám si, že tohle nejsem já. Mám pocit, že pozoruji někoho cizího, paradoxně k předchozím větám mi nyní připadám, že kláves se již nedotýkám. I po dopsaní tohoto zápisu mě neopouští pocit, že zde nejsem sama.
Zítra je konec. Dostala jsem pochvalu třídního profesora, oznámila mi to dneska. A důvod? Vyznamenání. Stále mě to šokuje, za tohle se přece pochvaly neudílí, neboť každý vidí onen sloupeček známek. Měla bych dostat pochvalu za to, že jsem před pár hodinami seškrabávala žvýkačky z podlahy. Omg, skutečně jsem to dělala, neumím si to vysvětlit, ale… xD. Nesnáším všechny své žvýkající spolužáky, každý, kdo má nyní onu nechutnou gumu v ústech, je u mě rázem podezřelý. Paranoidní, že? Ale když děláte to, co já dnes a vidíte všechen ten hnus kolem, tak to opravdu nelze jen tak zahodit do šuplíku zapomnění.
Všemu najednou přikládám velký význam, nehovořím o tom, ale drobné a bezvýznamné události, věty a výrazy tváře se zdají najednou tolik důležité. Netuším, ale třeba to dělám i já? Nechávám toho tolik nevyřčeného a snad doufám, že lidé pochopí? Ale ne, je nebezpečné toto tvrdit, neboť bych pak žila jen pod lupou ostatních. Mysleli by si, že toto a tamto… Po takových větách jsou časté útěky, protože se zdají jako jediným možný řešením.
Začínám se obávat zítřka, vybavuje se mi den obdobný, tehdy se také rozdávaly ony papíry. Osudové setkání? Trapná záležitost? Osudové setkání mě rozesmálo. Copak zní něco více pateticky? Vlastně se mi více líbí označení „citově nadnesený“. Ehm.
Tak jako jsem se kdysi prokousávala všemi knihami Tolstého, Dostojevského, Remarqueho, Irwinga apod., tak nyní jsem začala s Palahniukem. Za špatné skloňování se omlouvám, jistá jsem si pouze u Rusů. Člověk je nadšen většinou jen jedním dílem, ale marně se pak honí ještě za něčím, očekává stejné vytržení u všech dalších knih, ale nic obdobného se nekoná. Neexistuje tolik spisovatelů, kteří člověka osloví tolikrát. Proč se však stále ženu za oním přeludem? Očekávám další knihy od Murakimiho a Irwinga, přesto je Murakami spíše průměrným spisovatelem. A Irwing? Nic nepřekoná jeho bizarní Hotel New Hamspire, který jsem četla nejednou. Nelze vrátit ono šílenství, které mi vnukla Pravidla moštárny, což určilo vlastně můj další život. Tehdy, při čtení Pravidel, mi vysvitla ona myšlenka „být užitečný“. Co jsem si pod tím, naivka, představovala?!
Procitám z otupělosti, nebo do ní upadám? Alespoň mohu opět doufat v lepší časy.
