Zachytit tok svých myšlenek se mi zdálo a opět zdá jako nemožné. Tedy z hlediska faktů.
Nastupuji v úterý do práce. Cesta tam mi trvá kolem hodiny a půl, což je o půl hodiny více než do školy. Zřejmě budu začínat v sedm. V úterý však jedu spolu s mým „příbuzným“, aby mě představil osobě, která mi vše vysvětlí *modlí se, aby to byla nějaká stará paní* xD. Nejdříve budu pracovat na osobním oddělení, později budu zastupovat asistentku ředitele.
Mám obavy, zároveň se těším.
Nakupovala jsem. Opět si koupila jedny drahé boty (sehnat boty, které by byly pohodlné a nevypadaly by jako ty zdravotní je problém), kalhoty, top a pyžamo. Po sto letech jsem opět zašla do půjčovny a půjčila Crash a Zápisník o skandálu. Crash jsem již viděla. A nějak k tomu již nemám, co bych dodala. Snad jen… cítila jsem. You are my best friend.
Když jsem si nyní vybavila Crash, tak mě zasáhl podivný stesk. Všechny mé stesky.
Zbývá mi pár stránek do přečtení Deníku. Vlastně ani k tomuto není třeba cokoliv říkat.
Včera večer, při sledování Ospalé díry, mě napadla jedna věta. Věděla jsem komu můžu poslat takovou absurditu, ale nechala jsem to na ráno, neboť Katka vzbudí i zapínání sms, přesto si mobil nikdy nevypne pro nouzové situace (vlastně nevím, zda je to pravda, ale hodí se to k ní). Po chvíli mi zavolala a tím svým racionálním způsobem mi začala vysvětlovat, že to chápu špatně apod. Musela jsem to utnout, vysvětlila jsem jí, že ta myšlenka mě napadla ve dvě ráno, pochopila. Snad. Když někdo o tvých očích řekne, že jsou na tobě tím nejhezčím, znamená to, že ty samotná se mu zdáš nepohlednou xD. OMG. Toto se ke mně vážně nehodí.
Svou učebnici angličtiny jsem ještě neotevřela, na HFE chodím jen kontrolovat soutěže. Plány ohledně učení mi nikdy nevychází. Učebnici ZSV jsem zahrabala do knihovny. Škoda slov.
Chci se učit řídit auto! Asi bych už měla začít šetřit xD. Neumím to však.
Dokonce jsem dala peníze i tomu parchantovi, který psal, že je hluchoněmý nikoliv žebrák. Jedinou pravdou však zůstává, že JE hluchoněmým žebrákem. Tu nechutnou propisku jsem si od něj nevzala, vlastně jsem mu nedala ani těch padesát korun, jen drobné, které jsem vysypala z peněženky. Pochopte, nebyla to žádná organizace, chtěl ty peníze pro sebe. Pokud mě cosi srazí na kolena, tak doufám, takovým způsobem, že již nikdy nevstanu. A mě srazí i atom.
Celé tohle je největší blábol, který jsem mohla napsat, ale…
Končím.
Jdu si udělat kávu.
