Ale vrátit se nechci. Ještě ne.
Protože proto.
Protože každou chvíli mi někdo přinese podnos s obědem a moje léky a má monokl pod očima nebo naběhlé stehy na čele a říká:
“Chybíte nám, pane Durdene.”
Nebo někdo se zlomeným nosem kolem mě jezdí mopem a šeptá:
“Všechno jde podle plánu.”
Šeptá:
“Zničíme civilizaci, abychom ze světa mohli udělat něco lepšího.”
Šeptá:
“Těšíme se až vás budeme mít zpátky.”
(Klub rváčů,P. Palahniuk, str. 179, Volvox Globator, 2005)
Nová práce.
Vstávám v půl páté, neboť začínám v půl sedmé a do práce to mám daleko.
Domů se vracím po čtvrté, neboť končím v půl třetí.
Zatím nejsem unavená, ale piji hodně kávy.
Dostávám 80 korun na hodinu.
Ztrácím se tam. Nyní alespoň dokáži trefit do své kanceláře.
Jsou opravdu milí, ale není se čemu divit, přivedl mě ředitel.
Dělám bezvýznamnou hlemýždí práci, obstarávám různé věci, opravuji údaje (poté zjistím, že už jsou opravené a doplněné). Modlím se ať mě nikam neposílají… Tedy kamkoliv zvládnu dojet (zítra obstarat několik nedostatkových předmětů), ale do jiného oddělení netrefím.
Říkají, že se tvářím smutně, ale tak blbě vypadám pořád.
Dočetla jsem Klub rváčů. Načmárala jsem k tomu obrázek “Tylera“. Všechny knihy Palahniuka na mě působí stejně, berou mi dech, ničí mě, děsí a nemohu se jich vzdát pro onen tak zřetelně hmatatelný pocit zatracení. Poslední část mi opakuje, že se nelze vymanit. Vždy nakonec zopakují: “Chybíte nám, pane Durdene.”
Zřejmě jsem ztratila své náušnice (kombinace bílého a žlutého zlata). Nikdy je nemohu nalézt, zřejmě jsem je vyhodila s tunou nepotřebného papíru. Byla to jedna z mála věcí, které jsem dostala a zřejmě i dostanu od otce. Nebyla jsem tam již šest měsíců. Mám podezření, že jsem je vyhodila úmyslně, ale racionální část mozku to odmítá.
Před usnutím poslouchám starou kazetu Kryla a NESNÁŠÍM Landu! Slyšela jsem, co udělal s Bratříčku, zavírej vrátka… Je to hrozné. Vytratila se veškerá intimita, ztratilo se kouzlo a cítím se podvedena.
Divím se, že píši tak často.
