Rozpolcené pocity z práce… Většinou jsem zde ráda, ale…
K tomu abych vedla život staré osamělé ženy mi chybí jen kočka. To bych byla opravdu ukázkovou zatrpklou ženštinou. Práce, nákup, večeře, kniha, film. Rodiče odjeli. Nevím přesně kam. Nejhorší jsou nákupy… Střídá se stav „největší škrt světa, který nedá ani mizerné spropitné a většinou se raději stravuje rohlíky“ a „udělám si radost, koupím si to, tamto a tohle se také může hodit“.
Čtu Po Valentýnu od Esther Endigové. Kniha, kterou jsem potřebovala, plná samoúčelných šokujících scén, černého humoru, prázdnoty, incestu, homosexuality, bisexuality, cynismu, krve… Zřejmě začnu číst více nizozemských knih, neboť o nizozemské literatuře se mluví jako o té „nejtemnější“. Bez zmíněných témat nenalezne údajně popularitu.
A musím jít na výstavu Angels Sleeping. L. ji již určitě navštívila, jejich škola chodila v posledních dnech po galériích *závidí*. My skončili v kině na nejpříšernějších záležitostech. L. mě chce donutit do jazykového kurzu, ale nejsem si úplně jista. Raději dám přednost něčemu jinému. Chci ještě vidět Bathory, rozdílnost názorů mě láká.
Po půl roce uvidím otce a jeho rodinu. Doufám, že nezůstanu znechuceně vysedávat v dešti na balkóně. Můj bratr už zřejmě aktivně běhá, říká první slova… Tvoří jistě dokonalou rodinu. Ovšem, nikdy nevyrostu a nikdy se na ně nepřestanu nenávistně koukat mezi prsty. Nedělám si iluze o své sobeckosti a citové labilitě, vím o tom. Nepíšu v každém přípěvku o otci? To přesně vyjadřuje mou celoživotní situaci. Přítomně nepřítomný stín (ne)existujícího otce. Ale ona průpovídka se zlomenou klíční kostí mi přijde opravdu zábavnou. Tedy nyní, předtím jsem se nesmála.
Nepamatuji si lidské tváře. Již třikrát jsem se pana Š. ptala, kde najdu pana Š…
Zeptám se pravděpodobně i příště. Nyní dělám stereotypní práci, která mi zřejmě vystačí na dlouhou dobu. K oné rozpolcenosti… cítím se ztracená. Nerozumím jejich záležitostem, funkcím těm a těm, zápisům, objednávkám, zkratkám oddělení. Připadám si bezcenná. Dále jsem ráda ve „své“ kanceláři (posedla mě paranoidní představa, že si počítač zapamatoval všechny mnou navštívené odkazy a někdo si tohle všechno přečte xD, nevím, kdo by o to měl zájem, ale i tak.. xD), více jsem se začala bavit s mou nadřízenou, zvykla jsem si na ono vybafnuté „nazdar“ a mé „dobré ráno“ (nemohu mu tykat, nikdy jsem nemohla), trefím na toaletu a k východu xD. Ehm.
„Minulost je pryč…… to vím…Budoucnost…… ještě nepřišla…Ať je to cokoliv. Takže…… vše co je, je tohle. Přítomnost.“ Zlomené květiny.
