Jsem unavena rozumnými argumenty. Věřím na sílu volby, každé mizerné rozhodnutí ovlivní vše. A ty nejmenší změní celý náš život.
Říkají, že v Po Valentýnu není nic, co by se dalo nazvat samoúčelností, ale vidím jí tam tolik.
Ale již teď se mi stýská po Rain a králičím oblečku Oceana. A nejhorší ze všeho byl konec. Znásilnění a vražda. Zbytečná dodatečná zápletka.
O víkendu se mi psát nechce. Nevím, co bych k tomu měla dodávat.
Celou věčnost zůstanu uvězněna v oněch myšlenkách, které bych ani nenapsala. Je to stejné jako s K. nevyslovitelným šokem ohledně „masochistického“ čtiva. Zde jsem však zazděná uvnitř sebe.
Chce se mi tančit. A kreslit. Četla jsem o kurzu kreslení *chce jet také*. Otevřít oči budoucnosti, nezapomínat minulost a tančit v přítomnosti. Mám se fajn. Svobodně. Zavřu oči a uvidím to obrovské oko. Skoro jako kdysi.
Here comes the sun…
