Podlaha mého pokoje je zcela skytá pod nesourodou kupou věcí.
Zítra odjíždím.
Zřejmě poté strávím ještě alespoň pět dní mimo Prahu, kde je zatím jistá jen účast Katky a Kristiny, což mě znepokojuje. Tři je pro společnost mizerné číslo. Zvláště v této vražedné kombinaci. Katka bude neustále mluvit o HP, filmech a všech věcech, které Kristinu nezajímají. A já budu postrádat nedostatek soukromí.
Fascinují mě.
Já: Nemůžeš mi to zakazovat. Otvírám si vždy večer okno.
Věra: Co když bude pršet?
Já: Tak ho zavřu.
Věra: Kdepak. Okno musí zůstat zavřené, nechci, aby nám déšť všechno zničil.
Vlastimil mi šermuje nožem před obličejem.
Já: Chceš mi vypíchnout oko? Sám bys mě za to zabil, ale ty to dělat můžeš?!
V.: Když přijdeš o jedno oko ty, tak se nic nestane, ale já bych byl slepej!
Matka: Ještě ke všemu je šeroslepý.
Já: To s tím souvisí?
Matka: Povím vám strašně vtipnou historku.
Lidé kolem: Hm…
Matka: To dneska… *smích*… šla… *smích* jedna moje kolegyně *smích*…
Smála se deset minut. Zřejmě to nikdy neuslyšíme.
„Petice proti radaru! Radar způsobuje impotenci!“
Opravdu tohle vyřvávali na Andělu nad petiční listinou.
Kdo podepsal?
Vzpomínala jsem a s hrůzou jsem si uvědomila, že jsem jako malá milovala Esmeraldu (nejdříve byla slepá ona, poté se stal zázrak, poté byl slepý on a opět stejný zázrak… ), Herkula ( Toto je příběh z dávných časů. Z času mýtů a legend, kdy antičtí bohové byli malicherní a krutí a stíhali lidstvo útrapami. Jen jeden člověk se jim dokázal postavit. Herkules!) a Strážce vesmíru („Morfujeme!“).
Je to horší než když slyším, jak ve třídě zasvěceně hovoří o Lence Lanczové.
Poslouchám jedno z posledních Mambo Italiano na hodně dlouhou dobu. V hotelu by sice mělo být bezdrátové internetové připojení, ale realita… Vždy jsou problémy.
