Oknem auta jsem pozorovala koruny stromů, cítila jsem se tak kouzelně, neboť mě fascinovala budoucnost následujících dnů.
Přijela jsem do prázdného domu a vše pokryl stín. Chtěla jsem se vrátit do cizího hotelového pokoje, na obrovskou terasu, kde pozorujeme hvězdy, které mě děsí a zároveň okouzlují. Naštěstí se vracím zítra, v Praze se musejí vyřídit jen lékaři a další nezbytnosti (nákup parfému, návštěva knihovny atd.)
Nyní čekám až se mi načte Až na krev a Rekviem za sen. Je milé vidět po „dlouhé době“ něco, co doopravdy chci shlédnout, neboť přes poledne jsem teď většinou sledovala jen mizerné filmy z HBO.
Myslela jsem, že pojedu s Katkou pryč, ale zřejmě ne. Nemohu lhát, vlastně mohu, což jsem již prokázala tolikrát, ale zrovna v tomto okamžiku mi připadají všechny mé lži ubohé a zbytečné.
Vlastně se dnes stala jedna z mnoha trapných scén, kdy se matka chovala opravdu hrozně, což jsem si nemohla odpustit nekomentovat. Nakonec se pohádala i s nevlastním otcem, křičeli na sebe v restauraci a ona se nakonec rozplakala, neboť jí došly argumenty. Bylo z toho obrovské divadlo, kdy oba střídavě odcházeli a opět se navraceli ke stolu. Kdybych byla jedním z hostů, kteří zděšeně přihlíželi, tak bych se nemohla ubránit smíchu. Fascinují mě matčiny slzy, chová se jak malé dítě, které citově vydírá své rodiče, neboť mu cosi odepřeli. Tvrdí, že po našem boku ztrácí sebevědomí, že ji stále srážíme, ale toho se účastní i ona. Měla jsem chuť nabídnout jí, aby si založila blog a lízala si tak své rány.
Už dlouho stojíme na jednom místě (tím myslím sebe a matku), očekávám okamžik, kdy se opět půjde dál.
Nechce se mi spát. Stýská se mi po V., nemohu jí ani odeslat mail, neboť si nejsem jistá, zda si ho je vůbec schopná sama přečíst. Připadá mi, že se už nikdy nevrátí, i když sama vím, že nařčení, kterému musela čelit na letišti kvůli emigraci je šílené, to by neudělala. Chci jí říct tolik zbytečností.
Když zavřu oči, vidím před očima jasně žlutý kruh. Kdysi jsem kvůli němu jako malá hodně natrápila. Nechápala jsem ho.
