Po příjezdu se vše změnilo, samotnou mě děsí, jak bezútěšně působí domov na mé nervy.
Poslední čtyři dny nedokážu najít klid, nespím a zapomínám jíst (což samozřejmě nevede k hubnutí, jen k bolestem).
Potřebuji kolem sebe společnost, domlouvám si příliš schůzek, ukvapeně se rozhoduji, čtu příliš knih najednou, zběsile utrácím…
Dnes jsem trávila šest hodin(!) v čekárně u lékaře. A nikdy jsem nezažila větší opovržení nad lidskou ubohostí, ale mám pocit, že vše bylo zaviněno oním nekonečným čekáním.
Setkala jsem se starými přáteli. Některé ještě uvidím. Vystrašila mě B., šokovala svou otevřeností a vychloubačným tónem, který tak hrdě a pyšně hlásal, že ona nyní konečně žije. Hrála si na cynickou světačku, ale nemyslím si, že by se tolik změnila, vždy toužila po jiném životě, jen nenacházela dostatek odvahy.
Viděla jsem po dlouhé době Katku, zašly jsem na Bathory a mé obavy se potvrdily, ale zároveň to nebylo tak hrozné, ale musím pominout onen aspekt s mnichy, vypravěčem, nesmyslným rozdělením na části, směšnými bojovými scénami, chladem a výsměchem, který jsem pociťovala… Ale zároveň jsem se nenudila, některé scény mohu hodnotit jako půvabné… A nejhorší byla ona linie s malířem! Celé to zavání nechutnou, zcela nepovedenou kalkulací, řekli si, že potřebují romantickou zápletku, nastrčili bisexuála a ani nedokázali z toho vyždímat nějaké emoce. Umřel? Nestačila se s ním rozloučit. Jaká hrůza, že? Bathory nevyvolává žádné emoce, které by jí dopomohly k větším ovacím.
Čtu… Přečetla jsem za tu dobu něco kolem deseti knih. A teď jsem zcela pohlcena zcela odlišnými záležitostmi – Stopy paměti, Demian a Stmívání.
Stopy paměti pro všechnu strohost a bezvýchodnost. A hlavně pro tolik nezodpovězených otázek a prabídných odpovědí.
„Pro něj ze sebe udělala vtipnou, pohodovou, bezproblémovou holku, podle místních měřítek dokonce kultivovanou. Ve skutečnosti byla buranka z vidlákova, kterou vychovali náboženští fanatici a měla bratra, jemuž se právě podařilo udělat ze sebe nemluvně.“ (Stopy paměti, R. Powers, str.32)
Demian… Je potřeba něco dodávat?
A poslední Stmívání, kdy vlastně ani nechápu, co mě tolik upoutalo… Jedná se o fantasy, vyskytují se zde upíři a zřejmě nehynoucí láska. Vidím tolik chyb, vysmívám se naivní rozhovorům, hlavní hrdinové mi lezou na nervy, ale ještě stále jsem to neodhodila. Je v tom tak velký a nevysvětlitelný rozpor, protože to i přes všechen výsměch tolik hltám. Připomíná mi to HP, onu posedlost, která se neohlíží ani na kvalitu, číst dál, neohlížet se na nic a opomíjet nepříjemně vtíravé myšlenky.
Klávesnice se mi vlní před očima, obličej je rozbolavěný (cítím se jako po boxerském zápase, kdy mi protivník pořádně namlátil obličej), pse se mi choulí u nohou a naděje na spánek je ztracena. A velikost písma se opět nesnesitelně liší. Omg, děkuji za pouhé tři čtenáře!
