Připadá mi, že mám strašně málo času, což je pravděpodobně pravda. Jsem mírně rozechvělá již několik týdnů, v podivném očekávání dny rychle plynou.
Nechce se mi vrátit do školních lavic, protože to znamená spoustu nepříjemností. Celý dnešek jsem si jen stěžovala, mám již přezdívku “slečna depka” a nic není přesnějšího pro vystihnutí celého mého života.
Dostala jsem opravdu hodně drahých dárků, které se mi překvapivě celkem trefily do vkusu, protože má „příbuzná“ (nevím, ale neuvěřitelně mi vadí slovo „babička“, které v tomto případě nic nevyjadřuje, neboť ona je spíše mou matkou) přijela domů. Přihodilo se toho hodně, ale pod náporem jiných událostí to vyšumělo do ztracena.
Přečetla jsem několik knih, ale většina za mnoho nestojí. Nevím, zda jsem už o Twilight psala, ale je to mor. Dobře, první díl beru, i když stále mám jisté odůvodněné nutkání to nazývat brakem, ale Breaking dawn je úděsná záležitost. Líbánky a dítě?!
Myslím, že mě nejvíce znepokojuje a rozčiluje fakt, že to čtu. Je to jeden velký rozpor, nesnáším lidi, co se koukají na ty hrozné české seriály a říkají, jak je to hrozné. Proč to dělám já?!
Pak je tu ještě jedna podivná záležitost s Anitou Blake, ale u toho se spíše směji. Všechno to zabíjení a monstra… Přiznávám, že můj mozek není schopen soustředit se na nic jiného než na toto čtení…
Začala jsem opět (kdysi jsem si tu knihu půjčila od Nikoly a celý den ji ve škole četla, ale poté jsem se k ní už nedostala) číst Gejšu, i když to zdaleka nedosahuje tomu, co jsem zažívala při sledování filmu. Miluji všechny ty barvy a bezchybnou atmosféru!
Snažila jsem se jim vysvětlit, že když přijde noc a nebe se zdá být tak blízko, že s každým dalším nádechem cítím nekonečnost. Vlastně slovo přítomnost je přesnější, ale pro někoho, kdo myslí o deset minut napřed znamená slovo přítomnost příliš mnoho. Je to nejkouzelnější okamžik dne, neboť alespoň pro ten okamžik mohu žít sama v sobě v míru. Ano, nedokážu to vysvětlit, ale třeba za pár let si vzpomenu. Nedovolím si smazat tento blog. Pro všechny zápisy, které mi dávají naději.
Ano, jsem neuvěřitelně citově přecitlivělá a mé myšlenky nedávají smysl, ale… Vždy je ale.
Měli pravdu, když tvrdili, že střední je temné místo xD. A omlouvám se, člověk se mění každou sekundou, bylo hloupé to nazývat přetvářkou. Bylo hloupé pochybovat. Jsem ráda, že si to nikdy nepřečte. Snad jí to někdy povím sama.
Vrátíš se sem na blog?