Vzpomínám na dobu před rokem, kdy jsem též mrzla v jednom z kabátů, který mi neseděl (malé dívky by kabáty jednoduše nosit neměly), mokla, vítr mi dráždil oči, vlasy se mi pletly do obličeje… Připadá mi neuvěřitelné, že to bylo před rokem…
Posun žádný. Stále hrozně komolím slova, nosím milion krámů a směji se smutným věcem.
A ještě pořád trávím ve škole 38 hodin týdně.
Mám tři nové předměty, sociální péči, chemii, právo, nekonečno nových profesorů.
Připadá mi to složitější… Nevím.
Profesorka na češtinu mi přijde celkem fajn, rozbíráme Villona, čteme si Dekameron, ale vše co říká mi přijde zároveň i komické, protože tohle už přece znám. Navíc její averze vůči střední odborným školám je tak zřejmá, že se mi chce křičet… Chápu, že vykládat něco lidem, kteří příští hodinu nebudou vědět vůbec nic je otravné, ale slyšet v úvodní hodině, jak bylo spokojená na gymnáziu mě irituje a vyvolává odpověď, že tam měla tedy zůstat.
Musela jsem si koupit další!!! učebnici pro první ročník, náš nový profesor chce sjednotit „úroveň třídy“. Naivní a zbytečné. Nechci zase začínat od začátku, nikdy dál nedojdu. Stále budu stát na té ubohé příčce elementary. I na ZK jsme braly mnohem více věcí, které si už nevybavím. A při představě státní maturity umírám. Vím musím sama…
A v pondělí by mi měl přijít e-book reader… Dvanáct tisíc je najednou pryč, ale ono zděšení, že nemám již žádné peníze, že jsem utratila úplně všechno se nedostavuje. Vše, co jsem nutně potřebovala již vlastním a tohle je malý bonus za to, že jsem byla tak hodná xD.
Chtěla jsem za ní jít a zůstat s ní až do skonání světa. Nevím, byl pocit, který se vytratil s dalším nadechnutím, kdy jsem si uvědomila, že mě hnala jen sobecká pohnutka někoho vlastnit a ona je pro mě příliš cizí, zranitelná a já nemohu na sobě vláčet další přítěž.
Nikdo nepochopí, že i po sedmi letech jsem považovala některé osoby za cizince. S cizinci mluvit neumím, zasekávám se, mluvím hlouposti a nemohu najít slova.
*Utíkáme. Vlastně stále utíkáme.
*On je tááák roztomilý. A jeho oči jsou… vážně podmanivý. Dávám mu dva roky. (K. básnila o R.)
*Najdu ti skvělého psychoterapeuta. (Reakce na mé vize budoucnosti)
*Nemluv o škole. (Heslo doby)
* Líbí se mi představa, že jednou zavřu oči a uvidím… klokana! (Později přibyly berušky)
*Kolikrát jsem za dnešek mohla umřít? Je tolik možností a já stále ještě žiju, je to vážně neskutečný. (Pokus o cosi… nevysvětlitelného)
*Musíš chodit oblékaná v pyžamu? (Proč se musí oblékat tak hrozně?!)
*La.
