Je mi špatně.
Mé myšlenky jsou opravdu zmatené.
A psát o důvodu mi připadá.. šílené a malicherné.
Seznámila jsem Katku s Pavlem. Vlastně to bylo spíše náhodou. Vše bylo opravdu bezva. Když jsem šla s P. na metro, tak říkal, že K. je opravdu fajn a tak. Byla jsem ráda, že si rozumí.
Šok mě však čekal ve škole, kdy o něm Katka říkat, jak je milý apod. Její nadšení mě vyděsilo. Smála jsem se tím nevesele hysterickým smíchem. Odmítala jsem jí dát na něj číslo. Říkala něco o mé sobeckosti, krutosti atd.
Má bujná představivost pracuje na plné obrátky. Představa, že by se zrovna oni dva sblížili je děsivá.
Zítra jí to číslo dám.
Zavolá mu?
Setkají se?
Chci, aby pochopila, že si s P. nemá vlastně co říct.
Pokud si budou rozumět, tak nevím. Ale zřejmě se přes tuto okolnost nějak přenesu.
A ze všeho nejvíce mi leze na nervy, že se tím tak moc zabývám. Chci myšlenky odtrhnout od tohoto tématu.
Svoboda znamená říct, že dvě a dvě jsou čtyři. George Orwell
