Znám jí více než kdokoliv jiný, nepřesvědčí mě lží.

Nehodlám mlčet.

Zůstane pro mě vždy jen Danielem.

Koukají dost divně, když Davidovi říkám Dan.

Ale tak je to se vším.

Nemohu však jinak, nechci.

Idealizuji si ho. Není skutečným.

Jsem unavená.

Věci dělám rychle a nepřesně, ale nikdo si ničeho nevšiml. Na první pohled je vše při starém.

Nakupuji dárky.

Mnoho dárků.

Jsem přesvědčená, že věcmi vytvořím atmosféru svátků.

Pitomé.

Takže jsem opět bez peněz.

Neudělám státní maturitu.

Musí jí zrušit, musí se stát nějaký zázrak.

Není možné, abych neměla maturu a zároveň není možné, abych udělala tu státní.

Připadá mi neuvěřitelné, že tohle jsem já.

Co ze mě zbylo?

Ano, typická večerní deprese.

Místo toho poslouchám vlastní instinkty. Občas mi připadá, že mi to docela vychází. A jindy pochybuji, ptám se, zda se vůbec to a ono stalo. Nevztahuje se to jen na jedinou záležitost. Je to trvalý stav posledních měsíců.

Počmárala jsem zrcadlo červenou rtěnkou, neuvědomila jsem si, že je to matčina rtěnka za patnáct stovek. Raději tvrdím, že jsem ji ztratila… Rozhodně mi to připadá jako přijatelnější omluva.

Poslouchám podivné výkřiky, sama řeším hlouposti a výjimečně si přeji zastavit čas.

Chci si zapamatovat zelené světlo, jasný měsíc a celou tu zvláštní atmosféru posledních dnů.

Jsem neuvěřitelně unavená, připadá mi, že se do školy dostatečně nepřipravuji, ale neříkám to každý den? Tahám sebou sešit práva a učebnici angličtiny, ale celkem úspěšně se učení zatím vyhýbám.

Měla jsem na sobě konečně ony zelené plesové šaty. Skutečně je zbožňuji! Myslím, že na celém pátečním večeru byly ony nejlepší, i když některé hlášky a všechny ty sázky neměly chybu. Navíc celé čtyři hodiny tančit s D. bylo fajn, ale očekávám, že se mi příště začne nenápadně vyhýbat, úvod raději uvádět nebudu xD. Stejně mou teorii nikdo nebere vážně.

O fanatikovi, fanatičce, Juno, knihách, Pokoji s vyhlídkou, neuvěřitelném štěstí apod. napíšu jindy.

Chci zapsat do nejmenšího detailu všechny malichernosti.

Momentálně mám vybrané čtyři školy.

Preferuji jednu jedinou, kde není potřeba mít ani doklad o praxi, přijímací zkouška se skládá z psychologického testu, z češtiny a literatury, angličtiny, všeobecného rozhledu a motivačního rozvoru.

Je mi tak líto, že jsem se jen zasmála a řekla, že ji upřímně lituji, protože já nejsem žádná výhra.

A já mám strach, že zítra to už nebude stejné.

Že budu zhnusená sebou i jí.

Dny plynou rychle. Prázdniny ještě rychleji.

On mě nechává tonout v nejistotě, vlastně za to nemůže, nedal mi ani jedinou záminku, ale stále tu bude touha stulit se mu do náruče a poslouchat tlukot jeho srdce.

Jen se to nikdy nestane, když ano, tak to bude jen přátelsky chlácholivé objetí.

Mám mnoho práce, ale jsem opět nechutně flegmatická.

Skutečně se za to nenávidím.

Katce nadávají rodiče, protože se neučí.

Mé rodiče takové věci nezajímají, ale já se cítím opravdu mizerně.

A čas mi proplouvá mezi prsty. Začnu chodit do bazénu, jen kvůli oněm několika větám, kvůli času.

Prosté a dětinsky řečené vše a nic.

Je zlá.

Slova, která se vracejí. Slova, která mě tolik bolí.

Proč to jen udělala?

Vím, že mé představy o něm byly nereálné.

Věděla jsem to celou tu dobu, ale teprve, když jsem mu položila jasnou otázku, tak jsem si konečně přestala nalhávat růžovou budoucnost. Přesto mě k němu váže velká důvěra. K ní jsem ji dnes ztratila.

Umřela. Před pár hodinami.

Sedím tu a po tváři se mi kutálí pár opuštěných slz.

Jsem mimo.

Zase bude líp.

Nejvíce lituji onu holčičku. Ukrást jí hračku. Zapírat. Zahodit plyšáka. Utéct. Proč to jen udělala?

Proč?

Proč?

Škola mě neuvěřitelně zklamala, neboť se stále více střetávám s netolerancí a hloupostí.

Měli jsme tělocvik, polovina třídy se nenamáhala převlíkat do sportovního, jen seděla na lavičce, nechutně se vysmívala každé mizerné chybě.

Pomlouvali tak hnusně, že jsem jen seděla s otevřenou pusou.

Vymlouvala se, že se nemohla naučit nepravidelná slovesa, protože jí „to prostě nejde“, sebevědomě přitom stála před profesorem a arogantně se na něj šklebila.

Vážně je nesnáším.

Dnes mi však přišlo, že bych chtěla zastavit čas, trochu zpomalit jeho plynutí, zůstat tam (na této škole) ještě déle, což je zásadní obrat, většinou chci jít dál.

Chvílemi tančím, jindy tvrdě dopadám na podlahu ve velkém vyčerpání.

Cítím velkou úzkost a radost zároveň. Opět mi často připadalo, že mi můj mozek již nepatří.

Poprvé mi k něčemu byla hodina osobnostky. Profesorka mi připomněla, že každý má zodpovědnost za své pocity. Nemohla jsem to věčně shazovat na ostatní, po několika dnech jsem se opět mohla svobodně smát.

Teď jsem zahnaná do kouta, nemyslím však, že to bude trvat dlouho.

Je to jen stav mysli.

A já se chci osvobodit.

Mé myšlenky jsou opravdu zmatené.

A psát o důvodu mi připadá.. šílené a malicherné.

Seznámila jsem Katku s Pavlem. Vlastně to bylo spíše náhodou. Vše bylo opravdu bezva. Když jsem šla s P. na metro, tak říkal, že K. je opravdu fajn a tak. Byla jsem ráda, že si rozumí.

Šok mě však čekal ve škole, kdy o něm Katka říkat, jak je milý apod. Její nadšení mě vyděsilo. Smála jsem se tím nevesele hysterickým smíchem. Odmítala jsem jí dát na něj číslo. Říkala něco o mé sobeckosti, krutosti atd.

Má bujná představivost pracuje na plné obrátky. Představa, že by se zrovna oni dva sblížili je děsivá.

Zítra jí to číslo dám.

Zavolá mu?

Setkají se?

Chci, aby pochopila, že si s P. nemá vlastně co říct.

Pokud si budou rozumět, tak nevím. Ale zřejmě se přes tuto okolnost nějak přenesu.

A ze všeho nejvíce mi leze na nervy, že se tím tak moc zabývám. Chci myšlenky odtrhnout od tohoto tématu.

Svoboda znamená říct, že dvě a dvě jsou čtyři. George Orwell

Posun žádný. Stále hrozně komolím slova, nosím milion krámů a směji se smutným věcem.

A ještě pořád trávím ve škole 38 hodin týdně.

Mám tři nové předměty, sociální péči, chemii, právo, nekonečno nových profesorů.

Připadá mi to složitější… Nevím.

Profesorka na češtinu mi přijde celkem fajn, rozbíráme Villona, čteme si Dekameron, ale vše co říká mi přijde zároveň i komické, protože tohle už přece znám. Navíc její averze vůči střední odborným školám je tak zřejmá, že se mi chce křičet… Chápu, že vykládat něco lidem, kteří příští hodinu nebudou vědět vůbec nic je otravné, ale slyšet v úvodní hodině, jak bylo spokojená na gymnáziu mě irituje a vyvolává odpověď, že tam měla tedy zůstat.

Musela jsem si koupit další!!! učebnici pro první ročník, náš nový profesor chce sjednotit „úroveň třídy“. Naivní a zbytečné. Nechci zase začínat od začátku, nikdy dál nedojdu. Stále budu stát na té ubohé příčce elementary. I na ZK jsme braly mnohem více věcí, které si už nevybavím. A při představě státní maturity umírám. Vím musím sama…

A v pondělí by mi měl přijít e-book reader… Dvanáct tisíc je najednou pryč, ale ono zděšení, že nemám již žádné peníze, že jsem utratila úplně všechno se nedostavuje. Vše, co jsem nutně potřebovala již vlastním a tohle je malý bonus za to, že jsem byla tak hodná xD.

Chtěla jsem za ní jít a zůstat s ní až do skonání světa. Nevím, byl pocit, který se vytratil s dalším nadechnutím, kdy jsem si uvědomila, že mě hnala jen sobecká pohnutka někoho vlastnit a ona je pro mě příliš cizí, zranitelná a já nemohu na sobě vláčet další přítěž.

Nikdo nepochopí, že i po sedmi letech jsem považovala některé osoby za cizince. S cizinci mluvit neumím, zasekávám se, mluvím hlouposti a nemohu najít slova.

*Utíkáme. Vlastně stále utíkáme.

*On je tááák roztomilý. A jeho oči jsou… vážně podmanivý. Dávám mu dva roky. (K. básnila o R.)

*Najdu ti skvělého psychoterapeuta. (Reakce na mé vize budoucnosti)

*Nemluv o škole. (Heslo doby)

* Líbí se mi představa, že jednou zavřu oči a uvidím… klokana! (Později přibyly berušky)

*Kolikrát jsem za dnešek mohla umřít? Je tolik možností a já stále ještě žiju, je to vážně neskutečný. (Pokus o cosi… nevysvětlitelného)

*Musíš chodit oblékaná v pyžamu? (Proč se musí oblékat tak hrozně?!)

*La.

Nechce se mi vrátit do školních lavic, protože to znamená spoustu nepříjemností. Celý dnešek jsem si jen stěžovala, mám již přezdívku „slečna depka“ a nic není přesnějšího pro vystihnutí celého mého života.

Dostala jsem opravdu hodně drahých dárků, které se mi překvapivě celkem trefily do vkusu, protože má „příbuzná“ (nevím, ale neuvěřitelně mi vadí slovo „babička“, které v tomto případě nic nevyjadřuje, neboť ona je spíše mou matkou) přijela domů. Přihodilo se toho hodně, ale pod náporem jiných událostí to vyšumělo do ztracena.

Přečetla jsem několik knih, ale většina za mnoho nestojí. Nevím, zda jsem už o Twilight  psala, ale je to mor. Dobře, první díl beru, i když stále mám jisté odůvodněné nutkání to nazývat brakem, ale Breaking dawn je úděsná záležitost. Líbánky a dítě?!

Myslím, že mě nejvíce znepokojuje a rozčiluje fakt, že to čtu. Je to jeden velký rozpor, nesnáším lidi, co se koukají na ty hrozné české seriály a říkají, jak je to hrozné. Proč to dělám já?!

Pak je tu ještě jedna podivná záležitost s Anitou Blake, ale u toho se spíše směji. Všechno to zabíjení a monstra… Přiznávám, že můj mozek není schopen soustředit se na nic jiného než na toto čtení…

Začala jsem opět (kdysi jsem si tu knihu půjčila od Nikoly a celý den ji ve škole četla, ale poté jsem se k ní už nedostala) číst Gejšu, i když to zdaleka nedosahuje tomu, co jsem zažívala při sledování filmu. Miluji všechny ty barvy a bezchybnou atmosféru!

Snažila jsem se jim vysvětlit, že když přijde noc a nebe se zdá být tak blízko, že s každým dalším nádechem cítím nekonečnost. Vlastně slovo přítomnost je přesnější, ale pro někoho, kdo myslí o deset minut napřed znamená slovo přítomnost příliš mnoho. Je to nejkouzelnější okamžik dne, neboť alespoň pro ten okamžik mohu žít sama v sobě v míru. Ano, nedokážu to vysvětlit, ale třeba za pár let si vzpomenu. Nedovolím si smazat tento blog. Pro všechny zápisy, které mi dávají naději.

Ano, jsem neuvěřitelně citově přecitlivělá a mé myšlenky nedávají smysl, ale… Vždy je ale.

Měli pravdu, když tvrdili, že střední je temné místo xD. A omlouvám se, člověk se mění každou sekundou, bylo hloupé to nazývat přetvářkou. Bylo hloupé pochybovat. Jsem ráda, že si to nikdy nepřečte. Snad jí to někdy povím sama.