Po příjezdu se vše změnilo, samotnou mě děsí, jak bezútěšně působí domov na mé nervy.
Poslední čtyři dny nedokážu najít klid, nespím a zapomínám jíst (což samozřejmě nevede k hubnutí, jen k bolestem).
Potřebuji kolem sebe společnost, domlouvám si příliš schůzek, ukvapeně se rozhoduji, čtu příliš knih najednou, zběsile utrácím… (více…)
Oknem auta jsem pozorovala koruny stromů, cítila jsem se tak kouzelně, neboť mě fascinovala budoucnost následujících dnů.
Podlaha mého pokoje je zcela skytá pod nesourodou kupou věcí.
Zítra odjíždím.
Zřejmě poté strávím ještě alespoň pět dní mimo Prahu, kde je zatím jistá jen účast Katky a Kristiny, což mě znepokojuje. Tři je pro společnost mizerné číslo. Zvláště v této vražedné kombinaci. Katka bude neustále mluvit o HP, filmech a všech věcech, které Kristinu nezajímají. A já budu postrádat nedostatek soukromí. (více…)
Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm. Osm. Devět. Deset.
Konsternovaně jsem několik minut hleděla na obrazovku monitoru. A nyní mohu svobodně dýchat (právě mi vytanula na mysl ona „svoboda pro nosy“, což dokazuje nesnesitelnou vlezlost (moc) reklamy *chystá se vysvětlovat, že na televizi skoro vůbec nekouká *).
To byly cesty do ztracena. Jezdila z konečné na konečnou. Usínala na pětačtyřicet minut, aby na konečné opět přesedla. Stejná trasa několik hodin denně. Poslední výprava.
Přála si malý zápisník. Potřebovalo ho. Neměla tužku, staré noviny se nikde neválely a vystoupit nemohla. Ještě jednou tam a zase zpět. Chtěla psát, zachovat okamžik, bláhově uvěznit nekonečno v pár čárách.
Film. Souhrn záběrů. Ubrečené tváře. Křehká melodie. Drama okamžiku. Snaha rozbít iluzi. Zabít zdání skutečnosti. Vysmát se uměle vytvořenému utrpení a vykoupení.
Chápala dívčinu samotu. To už nebyla ona, pominula, cítila cizí zármutek více než chladivý vánek noci. Ramena netížila denní námaha, ale strach té druhé. Bytost z masa a kostí vnímala pocity neživé.
Stačilo říct pár slov, která se zoufale drala z úst, ale ticho a tma dokázaly vyprávět lépe.
Odhoďme jen další nesouvislé věty, které brzy pominou.
Otevřené oči úžasem nespatří ani nepatrný proužek světla doléhající z ulice. Nevidí.
Kobka.
Rakev.
Smrt.
Svoboda.
Nabízí se volná spojení spjatá tenkou linií přelétavé myšlenky, ale přišly sny.
Sen ve snu. Potřeba měnit a ovládat obrazy se vytratila. Přelud za přeludem. Tíživé noci se navrátily.
Pochopím, když pochopíš, že únik se zdál jedinou možností.
Nejedná se o lež, když řeknu, že nikdy nelžu.
Slova.
Slova.
Nesouvislá křeč.
Odjíždím a zápisník již nepotřebuji.
Ukončete, prosím, nástup a výstup, dveře se zavírají.
Konec práce.
Po stole se mi válí peníze, které jsem si ovšem nevydělala, ale dostala. Brzy už nebudou.
Smutné je, že plánování zůstane vždy na mě.
Viděla jsem I. Nic se nezměnilo. Strávila jsem s ní několik dní.
Dnes jsem byla u V. a již dlouho mě nic tolik nedojalo jako její utrpení. Tvář, která i při úsměvu je zjizvená šklebem. Tragikomičnost pohybů a zoufalý pohled. Co se stalo, že žije tohle? Proč ji lituji tolik, když krutost jiných osudů mě nechává chladnou? Snad… snila až příliš. Naivní děcko, jež si myslelo, že štěstí nalezne v druhých.
P. jsem pozvala na piknik. Včera, souhlasil, ale raději mu to již nepřipomínám. Připadám si, jak plánovací diář ostatních.
Angels sleeping. Proč se lidé ptá, zda se „Ti to líbí?“
Některé věci nelze popsat.
Slova činí věci podstatné banalitami.
Nikdy již nepůjdu na žádnou výstavu s někým.
A sledovat filmy budu také sama. Přeji si zavřít oči a vidět svět z pohledu někoho jiného. Z pohledu lidí, kteří žijí uvnitř mě.
Díky novému účesu a barvě mě lidé nepoznávájí. Připadám si trochu jako nikdo jiný. Problém nastává u příliš dlouhé ofiny, potřebuji opět ostříhat xD.
Rozpolcené pocity z práce… Většinou jsem zde ráda, ale…
K tomu abych vedla život staré osamělé ženy mi chybí jen kočka. To bych byla opravdu ukázkovou zatrpklou ženštinou. Práce, nákup, večeře, kniha, film. Rodiče odjeli. Nevím přesně kam. Nejhorší jsou nákupy… Střídá se stav „největší škrt světa, který nedá ani mizerné spropitné a většinou se raději stravuje rohlíky“ a „udělám si radost, koupím si to, tamto a tohle se také může hodit“.
„Je mi smutno,“ zamumlalo děcko a zemřelo. Naivní věta všech zoufalců pozbyla významu. Ztratila kouzlo. Odešel cit. Zbyla jen cynická hra a prázdná nádoba. Některé dny nesou tolik důležitých momentů. Proč nechápou kolik pro mě znamená nejistá budoucnost a proměnlivá minulost? Minulost si vytvářím já. Budoucností žiji. Přítomnost zachytit neumím. Někdy se bojím, že jsem cosi podstatného zapomněla. (více…)
Jen záblesky světla v pusté tmě. Přidělili mě na jiné oddělení, kde si ona slečna bere příští týden dovolenou, já ji mám nahradit. Celých sedm hodin jsem trávila tím, že jsem srovnávala a zakládala spisy, což by mi nějak nevadilo, potíž se mi jevila v tom, že onen princip ukládání mi stále vyklouzával, neboť bylo opravdu hodně druhů lejster a každý měl svůj úplně odlišný systém. Nakonec jsem to pochopila a onu půl metru vysokou hromadu papíru začala dávat dohromady. Ovšem háček nastal těsně po druhé, kdy mi začala vysvětlovat cosi dalšího… Snad bych to pochopila, ale třicet minut se ukázalo jako velmi krátká doba na vysvětlení. V té kanceláři, kde bych měla být se mi nelíbí, má sice stejně hezké vybavení jako ostatní, ale je zahalena papíry, různými nechutnými figurkami, plakáty, nápisy a vedoucí vypadá tak nesnesitelně. Opravdu mi ten chlap leze na nervy, nemusel na mě ani promluvit xD.
