Týden utekl velmi rychle.
Hledači
Oknem auta jsem pozorovala koruny stromů, cítila jsem se tak kouzelně, neboť mě fascinovala budoucnost následujících dnů.
Slova
Podlaha mého pokoje je zcela skytá pod nesourodou kupou věcí.
Zítra odjíždím.
Zřejmě poté strávím ještě alespoň pět dní mimo Prahu, kde je zatím jistá jen účast Katky a Kristiny, což mě znepokojuje. Tři je pro společnost mizerné číslo. Zvláště v této vražedné kombinaci. Katka bude neustále mluvit o HP, filmech a všech věcech, které Kristinu nezajímají. A já budu postrádat nedostatek soukromí. (více…)
Poslední záchrana před samotou
„Je mi smutno,“ zamumlalo děcko a zemřelo. Naivní věta všech zoufalců pozbyla významu. Ztratila kouzlo. Odešel cit. Zbyla jen cynická hra a prázdná nádoba. Některé dny nesou tolik důležitých momentů. Proč nechápou kolik pro mě znamená nejistá budoucnost a proměnlivá minulost? Minulost si vytvářím já. Budoucností žiji. Přítomnost zachytit neumím. Někdy se bojím, že jsem cosi podstatného zapomněla. (více…)
Láska?
Další týden za mnou. Stává se už skoro pravidlem, že alespoň o víkendu napíšu jeden zbytečný zápis (více…)
Potlesky k umlčení…
Nemám potřebu mluvit. Projevuje se to i zde.
Celý týden se nesl v podivném pomalém tempu. Začíná být teplo, rána jsou krásná, ale zbytek je úmorný. Opět mě dohnala má alergie, mluvím ještě hůře než obvykle, má slova vyvolávají lehký úsměv. Chvikové deště jsou vysvobození.
Přesvědčení a opětovné hledání budoucnosti. Zaměřila jsem se na školy, prohlížím si stránky vyšších a vysokých škol. Dvě školy jsem si již označila. Ničí mě a zároveň uklidňuje, že mi zbývá ještě tolik času. A já nikdy nebudu zcela spokojená. Tedy ne nyný a teď. V úterý mě pohltila naprostá nechuť ke škole, že jsem celý den bojovala s touhou zvednout se a odejít uprostřed hodiny. V pondělí jsem naopak skoro tančila.
Drobné události, krátké pohledy a úsměvy. Všechno to Katčino opakování. Historky typu „máš pěkná prsa“, blázni nepospíchají… Střetnutí. Velké vzpomínky. Potkala jsem Tomáše, byl zahleděn do knihy s dlouhým anglickým názvem, nevnímal okolí, ale mě by už stejně nepoznal. V té chvíli jsem měla pocit, že všechno jsem již prožila, ale ne… Hloupost, vím.
Ono pobavení nad větami, že jsem „ambiciózní“ (OMG), mám „originální styl oblékaní“ (omg). Někteří lidé mě nepřestávají fascinovat, nechápou, nerozumí, nevidí. Ambiciózní člověk se nehlásí na naši školu, originální oblečení se nekupuje v Promodu, Zaře etc.
Musím uklidit, udělat svůj „fotografický“ projekt, naučit se všechny nechutnosti (největší hnus se skrývá ve zdravovědě). Mám mnoho povinností, ale duchem jsem mimo (střídavě se vznáším, střídavě ryji držkou zemi). Dokonce jsem dostala první dvojku z češtiny za toto pololetí, sloh se mi nedařil. Navíc jsem myslela, že budu celý den zalezlá doma, ale nakonec mě matka přemluvila ať s ní jedu na nákupy a do mé oblíbené restaurace. Potřebuji totiž nutně něco na sebe a “překvapivě” nemám skoro žádné peníze. Nakupování s mou matkou je vždy poměrně šílené, navíc matka nemá řidičák, takže nám stojí auto v garáži zcela zbytečne. Štěstí je, že odjíždíme až v šest, třeba stihnu alespoň ty fotky.
Navrátila jsem se ke své lásce. Miluji Krylův hlas a onu starou kazetu. Nečtu, naposledy mě uchvátila Paní Dallowayová. Je mi to tak moc líto. Potřebuji zase nějakou knihu, která mě nadchne a zcela pohltí a Egypťan Sinuhet to momentálně není.
Návrat
Návrat… Ten kouzelně krutý Návrat, který mnou otřásl neuvěřitelnou silou. Snad ani neumím slovy vyjádřit jakou bolest ve mně zanechal. Ony tři postavy, které byly součastí mých pocitů, vztahů, citů a životů. Krutý, zoufalý, chladný otec. Nesmiřitelný, pochybující a vzpurný Ivan. Nekonfliktní, odaný Andrej. Miluji je a nenávidím. Myslela jsem, že mě na dlouhou dobu nic neosloví více než Zvláštní den, ale… Nejsou to jen postavy, ale dokonalé záběry, hudba a posledních patnáct minut, kdy jsem skoro nedýchala.
Přemýšlím o jedné možnosti, kterou všichni považují za šílenou a zcela zbytečnou, jenže já se tolik potřebuji upnout k nějakému cíli, snažit se, nestát stále na jednom bodě. Neohlížet se na ty jejich udvené pohledy, že se po tolika letech plácám na onom dolní příčce. Já to vím! Ale neházím veškerou vinnu na svou hlavu, protože jsem dělala to, co mi zadali a podle jejich stupidního hodnocení patřila k těm lepším. Může za to ten jejich skvělý systém a samozřejmě můj nezájem dělat cokoliv navíc
Nikdy se nedostanu k tomu zapsat to opravdu důležité. Snad by o důležítým nazvali jen ostatní lidí.
