U nohou spí mi dalmatin

Po příjezdu se vše změnilo, samotnou mě děsí, jak bezútěšně působí domov na mé nervy.

Poslední čtyři dny nedokážu najít klid, nespím a zapomínám jíst (což samozřejmě nevede k hubnutí, jen k bolestem).

Potřebuji kolem sebe společnost, domlouvám si příliš schůzek, ukvapeně se rozhoduji, čtu příliš knih najednou, zběsile utrácím…

Ofinu jsem měla naposledy v deseti letech

Dnes jsem si jasně uvědomila, že začaly letní prázdniny.

You are my best friend

Zachytit tok svých myšlenek se mi zdálo a opět zdá jako nemožné. Tedy z hlediska faktů.

 

Návrat

Návrat… Ten kouzelně krutý Návrat, který mnou otřásl neuvěřitelnou silou. Snad ani neumím slovy vyjádřit jakou bolest ve mně zanechal. Ony tři postavy, které byly součastí mých pocitů, vztahů, citů a životů. Krutý, zoufalý, chladný otec. Nesmiřitelný, pochybující a vzpurný Ivan. Nekonfliktní, odaný Andrej. Miluji je a nenávidím. Myslela jsem, že mě na dlouhou dobu nic neosloví více než Zvláštní den, ale… Nejsou to jen postavy, ale dokonalé záběry, hudba a posledních patnáct minut, kdy jsem skoro nedýchala.

Přemýšlím o jedné možnosti, kterou všichni považují za šílenou a zcela zbytečnou, jenže já se tolik potřebuji upnout k nějakému cíli, snažit se, nestát stále na jednom bodě. Neohlížet se na ty jejich udvené pohledy, že se po tolika letech plácám na onom dolní příčce. Já to vím! Ale neházím veškerou vinnu na svou hlavu, protože jsem dělala to, co mi zadali a podle jejich stupidního hodnocení patřila k těm lepším. Může za to ten jejich skvělý systém a samozřejmě můj nezájem dělat cokoliv navíc

Nikdy se nedostanu k tomu zapsat to opravdu důležité. Snad by o důležítým nazvali jen ostatní lidí.

My dear, I don’t give a damn.

Po dlouhé době jsem nalezla “klid v samotě” xD. Vím, jak to zní hrozně, ale nenapadá mě příhodnější označení.

Vytvářela jsem cosi jako koláž. Po zemi se mi nyní valí strašně moc novin a matka z toho šílí.

Pokoušela jsem se číst fan fiction Gone With the Wind. Nechápu, že mě nenapadlo dříve hledat něco takového, ale dnes jsem se prohrabávala v knihovně… Kdy jsem to četla poprvé? V jedenácti? Zřejmě nikdo nepochopí, jak převratná událost to tehdy byla xD. Ovšem fan je naprosto úděsný, většinou samé romantické sračky. Tedy moje angličtina je stále stejně mizerná, ale tomu, že nakonec skončili ve vášnivém obětím a po boku jim řvalo mimino, rozumím. 

Většina osob tohoto domu dnes odchází slavit.  A já sleduji Hříšný tanec 2, kde je zřejmě vrcholem intelegence číst Jane Austin a znát Janu Eyrovovou, ale nevypnula jsem to xD. První díl je oblíbený film mé matky, což samo o sobě hodně vypovída, které mě dnes šokovala větou, že “1984 je opravdová debilita”. Snažila jsem jí vysvětlit onu genialitu a hrůznou dokonalost, ale ji prostě prvních padesát stránek nebavilo apod.  Tedy já zřejmě nejsem příliš vhodná k tomu, abych se někomu snažila cokoliv vnucovat, protože se často zasekávám a hledám vhodná slova, která si stejně nevybavím.

Vlastně je ještě tolik věci, které jsem chtěla napsat, ale už tak píšu tento zápis příliš dlouho.

 

A je večer, nebo ráno?

Čekám až se vrátí ze služební cesty. Myslím, že omdlí, neboť jsem celému našemu bytu dala svůj osobitý ráz, snědla všechny “strašně nezdravé polévky” a “přeslazené kompoty”.

Objevila jsem fotky ze soutěže Wildlife Photographer of the Year. Letos poprvé se i stovka snímků objeví i v Česku *nadšeně tleská*. Miluji onoho slona a zebry. Opravdu se těším.

Bodově:

·     Pokouším se o asertivitu.

·     Snažím se zapamatovat caterpillar a cetipede. Mám s těmi slovy neuvěřitelné problémy.

·     Jdu si uvařit další šálek kávy.

·     Pustím si Mezi námi děvčaty. Před lety mi přišlo velmi povedené.