Připadá mi, že mám strašně málo času, což je pravděpodobně pravda. Jsem mírně rozechvělá již několik týdnů, v podivném očekávání dny rychle plynou.
Nechce se mi vrátit do školních lavic, protože to znamená spoustu nepříjemností. Celý dnešek jsem si jen stěžovala, mám již přezdívku “slečna depka” a nic není přesnějšího pro vystihnutí celého mého života.
Po příjezdu se vše změnilo, samotnou mě děsí, jak bezútěšně působí domov na mé nervy.
Poslední čtyři dny nedokážu najít klid, nespím a zapomínám jíst (což samozřejmě nevede k hubnutí, jen k bolestem).
Potřebuji kolem sebe společnost, domlouvám si příliš schůzek, ukvapeně se rozhoduji, čtu příliš knih najednou, zběsile utrácím… (více…)
Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm. Osm. Devět. Deset.
Konsternovaně jsem několik minut hleděla na obrazovku monitoru. A nyní mohu svobodně dýchat (právě mi vytanula na mysl ona „svoboda pro nosy“, což dokazuje nesnesitelnou vlezlost (moc) reklamy *chystá se vysvětlovat, že na televizi skoro vůbec nekouká *).
Rozpolcené pocity z práce… Většinou jsem zde ráda, ale…
K tomu abych vedla život staré osamělé ženy mi chybí jen kočka. To bych byla opravdu ukázkovou zatrpklou ženštinou. Práce, nákup, večeře, kniha, film. Rodiče odjeli. Nevím přesně kam. Nejhorší jsou nákupy… Střídá se stav „největší škrt světa, který nedá ani mizerné spropitné a většinou se raději stravuje rohlíky“ a „udělám si radost, koupím si to, tamto a tohle se také může hodit“.
Ale vrátit se nechci. Ještě ne.
Protože proto.
Protože každou chvíli mi někdo přinese podnos s obědem a moje léky a má monokl pod očima nebo naběhlé stehy na čele a říká:
“Chybíte nám, pane Durdene.”
Nebo někdo se zlomeným nosem kolem mě jezdí mopem a šeptá:
“Všechno jde podle plánu.”
Šeptá:
“Zničíme civilizaci, abychom ze světa mohli udělat něco lepšího.”
Šeptá:
“Těšíme se až vás budeme mít zpátky.”
(Klub rváčů,P. Palahniuk, str. 179, Volvox Globator, 2005)
Zachytit tok svých myšlenek se mi zdálo a opět zdá jako nemožné. Tedy z hlediska faktů.
Ona kouzelná píseň nenese název I had a dream, ale pouze Dream. Snad není ani kouzelnou, ale nyní si ji stále pouštím. (více…)
Nemám potřebu mluvit. Projevuje se to i zde.
Celý týden se nesl v podivném pomalém tempu. Začíná být teplo, rána jsou krásná, ale zbytek je úmorný. Opět mě dohnala má alergie, mluvím ještě hůře než obvykle, má slova vyvolávají lehký úsměv. Chvikové deště jsou vysvobození.
Přesvědčení a opětovné hledání budoucnosti. Zaměřila jsem se na školy, prohlížím si stránky vyšších a vysokých škol. Dvě školy jsem si již označila. Ničí mě a zároveň uklidňuje, že mi zbývá ještě tolik času. A já nikdy nebudu zcela spokojená. Tedy ne nyný a teď. V úterý mě pohltila naprostá nechuť ke škole, že jsem celý den bojovala s touhou zvednout se a odejít uprostřed hodiny. V pondělí jsem naopak skoro tančila.
Drobné události, krátké pohledy a úsměvy. Všechno to Katčino opakování. Historky typu „máš pěkná prsa“, blázni nepospíchají… Střetnutí. Velké vzpomínky. Potkala jsem Tomáše, byl zahleděn do knihy s dlouhým anglickým názvem, nevnímal okolí, ale mě by už stejně nepoznal. V té chvíli jsem měla pocit, že všechno jsem již prožila, ale ne… Hloupost, vím.
Ono pobavení nad větami, že jsem „ambiciózní“ (OMG), mám „originální styl oblékaní“ (omg). Někteří lidé mě nepřestávají fascinovat, nechápou, nerozumí, nevidí. Ambiciózní člověk se nehlásí na naši školu, originální oblečení se nekupuje v Promodu, Zaře etc.
Musím uklidit, udělat svůj „fotografický“ projekt, naučit se všechny nechutnosti (největší hnus se skrývá ve zdravovědě). Mám mnoho povinností, ale duchem jsem mimo (střídavě se vznáším, střídavě ryji držkou zemi). Dokonce jsem dostala první dvojku z češtiny za toto pololetí, sloh se mi nedařil. Navíc jsem myslela, že budu celý den zalezlá doma, ale nakonec mě matka přemluvila ať s ní jedu na nákupy a do mé oblíbené restaurace. Potřebuji totiž nutně něco na sebe a “překvapivě” nemám skoro žádné peníze. Nakupování s mou matkou je vždy poměrně šílené, navíc matka nemá řidičák, takže nám stojí auto v garáži zcela zbytečne. Štěstí je, že odjíždíme až v šest, třeba stihnu alespoň ty fotky.
Navrátila jsem se ke své lásce. Miluji Krylův hlas a onu starou kazetu. Nečtu, naposledy mě uchvátila Paní Dallowayová. Je mi to tak moc líto. Potřebuji zase nějakou knihu, která mě nadchne a zcela pohltí a Egypťan Sinuhet to momentálně není.
