Naučit se žít svůj vlastní život. Nečekat, neodcházet, nevzdávat se, neporovnávat.
Poslední doba je zlá. Připadám si mnohem více sama než obvykle. Sedím vedle nich, ale jsem pryč. Zdá se mi, že jen čekám. Utíkám, ale často zakopávám, obvykle nevím za čím se ženu. A nyní mě neopouští dojem, že od jistých okamžiků doufám v návrat ostatních. Nevracím se já, protože není kam. Občas to na mě padá, jsou to chvíle, kdy si přeji slyšet alespoň slůvko. Nikdy zřejmě nevyrostu a celý zbytek života si budu kompenzovat opuštěnost z dětských dnů. Ubíjelo mě přehlížení.
Možná… Založila jsem si nový blog, protože nechci, aby to ostatní četli, aby věděli o prohrách. Ještě stále jsem příliš povznesená. A připadám si příliš zoufale. Malá holka, která nic neumí.
Dnes běží Pink Floyd: The Wall. Miluji ten film, nese sebou dobu dávno pohřebenou. Byla chyba jej na Febiu vyškrtnout.
