Návrat… Ten kouzelně krutý Návrat, který mnou otřásl neuvěřitelnou silou. Snad ani neumím slovy vyjádřit jakou bolest ve mně zanechal. Ony tři postavy, které byly součastí mých pocitů, vztahů, citů a životů. Krutý, zoufalý, chladný otec. Nesmiřitelný, pochybující a vzpurný Ivan. Nekonfliktní, odaný Andrej. Miluji je a nenávidím. Myslela jsem, že mě na dlouhou dobu nic neosloví více než Zvláštní den, ale… Nejsou to jen postavy, ale dokonalé záběry, hudba a posledních patnáct minut, kdy jsem skoro nedýchala.
Přemýšlím o jedné možnosti, kterou všichni považují za šílenou a zcela zbytečnou, jenže já se tolik potřebuji upnout k nějakému cíli, snažit se, nestát stále na jednom bodě. Neohlížet se na ty jejich udvené pohledy, že se po tolika letech plácám na onom dolní příčce. Já to vím! Ale neházím veškerou vinnu na svou hlavu, protože jsem dělala to, co mi zadali a podle jejich stupidního hodnocení patřila k těm lepším. Může za to ten jejich skvělý systém a samozřejmě můj nezájem dělat cokoliv navíc
Nikdy se nedostanu k tomu zapsat to opravdu důležité. Snad by o důležítým nazvali jen ostatní lidí.
