Představujme si

Mám strach ze svých úsudků. Připadá si příliš zaujatá a oslepená. Vůbec mi nepomáhá fakt, že každý si myslí něco úplně jiného. Kdyby se tak dokázali alespoň trochu shodnout!

Místo toho poslouchám vlastní instinkty. Občas mi připadá, že mi to docela vychází. A jindy pochybuji, ptám se, zda se vůbec to a ono stalo. Nevztahuje se to jen na jedinou záležitost. Je to trvalý stav posledních měsíců.

 

Počmárala jsem zrcadlo červenou rtěnkou, neuvědomila jsem si, že je to matčina rtěnka za patnáct stovek. Raději tvrdím, že jsem ji ztratila… Rozhodně mi to připadá jako přijatelnější omluva.

 

Poslouchám podivné výkřiky, sama řeším hlouposti a výjimečně si přeji zastavit čas.

Zítra je taky den

Dnes mi řekla, že někoho takového jako já hledala celý život.

Je mi tak líto, že jsem se jen zasmála a řekla, že ji upřímně lituji, protože já nejsem žádná výhra.

A já mám strach, že zítra to už nebude stejné.

Že budu zhnusená sebou i jí.

 

Dny plynou rychle. Prázdniny ještě rychleji.

 

On mě nechává tonout v nejistotě, vlastně za to nemůže, nedal mi ani jedinou záminku, ale stále tu bude touha stulit se mu do náruče a poslouchat tlukot jeho srdce.

Jen se to nikdy nestane, když ano, tak to bude jen přátelsky chlácholivé objetí.

 

Mám mnoho práce, ale jsem opět nechutně flegmatická.

Skutečně se za to nenávidím.

Katce nadávají rodiče, protože se neučí.

Mé rodiče takové věci nezajímají, ale já se cítím opravdu mizerně.

 

A čas mi proplouvá mezi prsty. Začnu chodit do bazénu, jen kvůli oněm několika větám, kvůli času.

Proč to udělala?

Je zlá.

Prosté a dětinsky řečené vše a nic.

Je zlá.

Slova, která se vracejí. Slova, která mě tolik bolí.

Proč to jen udělala?

 

Je to jen stav mysli

Týden utekl velmi rychle.

 

Svoboda znamená říct, že dvě a dvě jsou čtyři

Je mi špatně.

Mé myšlenky jsou opravdu zmatené.

A psát o důvodu mi připadá.. šílené a malicherné.

 

Když zavřu oči, tak uvidím…

Vzpomínám na dobu před rokem, kdy jsem též mrzla v jednom z kabátů, který mi neseděl (malé dívky by kabáty jednoduše nosit neměly), mokla, vítr mi dráždil oči, vlasy se mi pletly do obličeje… Připadá mi neuvěřitelné, že to bylo před rokem…

Posun žádný. Stále hrozně komolím slova, nosím milion krámů a směji se smutným věcem.

 

Otevřít oči a spatřit pravdu

Připadá mi, že mám strašně málo času, což je pravděpodobně pravda. Jsem mírně rozechvělá již několik týdnů, v podivném očekávání dny rychle plynou.

 

Nechce se mi vrátit do školních lavic, protože to znamená spoustu nepříjemností. Celý dnešek jsem si jen stěžovala, mám již přezdívku “slečna depka” a nic není přesnějšího pro vystihnutí celého mého života.

 

Portrét

Mohu volněji dýchat.

Něco podstatného se změnilo. Cítím se šťastná, neobávám se, že příští nádech bude zoufalý.

Většina známých osob mě nepoznává, nepřestává mě to fascinovat. Krátký sestřih obličej proměnil, nová tmavá barva se postarala též o hodně a já mám pocit, že konečně s vnější proměnou nastala i vnitřní.

 

 

Veškerá svoboda

To byly cesty do ztracena. Jezdila z konečné na konečnou. Usínala na pětačtyřicet minut, aby na konečné opět přesedla. Stejná trasa několik hodin denně. Poslední výprava.

 

Přála si malý zápisník. Potřebovalo ho. Neměla tužku, staré noviny se nikde neválely a vystoupit nemohla. Ještě jednou tam a zase zpět. Chtěla psát, zachovat okamžik, bláhově uvěznit nekonečno v pár čárách.

 

Film. Souhrn záběrů. Ubrečené tváře. Křehká melodie. Drama okamžiku. Snaha rozbít iluzi. Zabít zdání skutečnosti. Vysmát se uměle vytvořenému utrpení a vykoupení.  

 

Chápala dívčinu samotu. To už nebyla ona, pominula, cítila cizí zármutek více než chladivý vánek noci. Ramena netížila denní námaha, ale strach té druhé. Bytost z masa a kostí vnímala pocity neživé.

 

Stačilo říct pár slov, která se zoufale drala z úst, ale ticho a tma dokázaly vyprávět lépe.

Odhoďme jen další nesouvislé věty, které brzy pominou.

Otevřené oči úžasem nespatří ani  nepatrný proužek světla doléhající z ulice. Nevidí.

Kobka.

Rakev.

Smrt.

Svoboda.

Nabízí se volná spojení spjatá tenkou linií přelétavé myšlenky, ale přišly sny.

 

Sen ve snu. Potřeba měnit a ovládat obrazy se vytratila. Přelud za přeludem. Tíživé noci se navrátily.

 

Pochopím, když pochopíš, že únik se zdál jedinou možností.

Nejedná se o lež, když řeknu, že nikdy nelžu.

Slova.

Slova.

Nesouvislá křeč.

 

Odjíždím a zápisník již nepotřebuji.

Ukončete, prosím, nástup a výstup, dveře se zavírají.

Zavřít oči

Konec práce.

Po stole se mi válí peníze, které jsem si ovšem nevydělala, ale dostala. Brzy už nebudou.

Smutné je, že plánování zůstane vždy na mě.

Viděla jsem I. Nic se nezměnilo. Strávila jsem s ní několik dní.

Dnes jsem byla u V. a již dlouho mě nic tolik nedojalo jako její utrpení. Tvář, která i při úsměvu je zjizvená šklebem. Tragikomičnost pohybů a zoufalý pohled. Co se stalo, že žije tohle? Proč ji lituji tolik, když krutost jiných osudů mě nechává chladnou? Snad… snila až příliš. Naivní děcko, jež si myslelo, že štěstí nalezne v druhých.

 

P. jsem pozvala na piknik. Včera, souhlasil, ale raději mu to již nepřipomínám. Připadám si, jak plánovací diář ostatních.

 

Angels sleeping. Proč se lidé ptá, zda se „Ti to líbí?“

Některé věci nelze popsat.

Slova činí věci podstatné banalitami.

Nikdy již nepůjdu na žádnou výstavu s někým.

A sledovat filmy budu také sama.  Přeji si zavřít oči a vidět svět z pohledu někoho jiného. Z pohledu lidí, kteří žijí uvnitř mě.

Díky novému účesu a barvě mě lidé nepoznávájí. Připadám si trochu jako nikdo jiný. Problém nastává u příliš dlouhé ofiny, potřebuji opět ostříhat xD.