Rozpolcené pocity z práce… Většinou jsem zde ráda, ale…
K tomu abych vedla život staré osamělé ženy mi chybí jen kočka. To bych byla opravdu ukázkovou zatrpklou ženštinou. Práce, nákup, večeře, kniha, film. Rodiče odjeli. Nevím přesně kam. Nejhorší jsou nákupy… Střídá se stav „největší škrt světa, který nedá ani mizerné spropitné a většinou se raději stravuje rohlíky“ a „udělám si radost, koupím si to, tamto a tohle se také může hodit“.
Jen záblesky světla v pusté tmě. Přidělili mě na jiné oddělení, kde si ona slečna bere příští týden dovolenou, já ji mám nahradit. Celých sedm hodin jsem trávila tím, že jsem srovnávala a zakládala spisy, což by mi nějak nevadilo, potíž se mi jevila v tom, že onen princip ukládání mi stále vyklouzával, neboť bylo opravdu hodně druhů lejster a každý měl svůj úplně odlišný systém. Nakonec jsem to pochopila a onu půl metru vysokou hromadu papíru začala dávat dohromady. Ovšem háček nastal těsně po druhé, kdy mi začala vysvětlovat cosi dalšího… Snad bych to pochopila, ale třicet minut se ukázalo jako velmi krátká doba na vysvětlení. V té kanceláři, kde bych měla být se mi nelíbí, má sice stejně hezké vybavení jako ostatní, ale je zahalena papíry, různými nechutnými figurkami, plakáty, nápisy a vedoucí vypadá tak nesnesitelně. Opravdu mi ten chlap leze na nervy, nemusel na mě ani promluvit xD.
Ale vrátit se nechci. Ještě ne.
Protože proto.
Protože každou chvíli mi někdo přinese podnos s obědem a moje léky a má monokl pod očima nebo naběhlé stehy na čele a říká:
“Chybíte nám, pane Durdene.”
Nebo někdo se zlomeným nosem kolem mě jezdí mopem a šeptá:
“Všechno jde podle plánu.”
Šeptá:
“Zničíme civilizaci, abychom ze světa mohli udělat něco lepšího.”
Šeptá:
“Těšíme se až vás budeme mít zpátky.”
(Klub rváčů,P. Palahniuk, str. 179, Volvox Globator, 2005)
Zachytit tok svých myšlenek se mi zdálo a opět zdá jako nemožné. Tedy z hlediska faktů.
