Mám strach ze svých úsudků. Připadá si příliš zaujatá a oslepená. Vůbec mi nepomáhá fakt, že každý si myslí něco úplně jiného. Kdyby se tak dokázali alespoň trochu shodnout!
Místo toho poslouchám vlastní instinkty. Občas mi připadá, že mi to docela vychází. A jindy pochybuji, ptám se, zda se vůbec to a ono stalo. Nevztahuje se to jen na jedinou záležitost. Je to trvalý stav posledních měsíců.
Počmárala jsem zrcadlo červenou rtěnkou, neuvědomila jsem si, že je to matčina rtěnka za patnáct stovek. Raději tvrdím, že jsem ji ztratila… Rozhodně mi to připadá jako přijatelnější omluva.
Poslouchám podivné výkřiky, sama řeším hlouposti a výjimečně si přeji zastavit čas.
