Je zlá.
Prosté a dětinsky řečené vše a nic.
Je zlá.
Slova, která se vracejí. Slova, která mě tolik bolí.
Proč to jen udělala?
Fobie?
Ona kouzelná píseň nenese název I had a dream, ale pouze Dream. Snad není ani kouzelnou, ale nyní si ji stále pouštím. (více…)
Nezvlykej, to nejsou bubáci
Nemarni chvíle života bezduchým psaním. Heslo doby.
Nic však nepřetrvalo. Setmělo se. Dveře se zavřely. Hniji doma.
Přeji si… Nevím, co si přeju.
Vězeň
Zavalena povinnostmi a vlastními útěky před nimi. Odkládat vše na poslední termín, být poté naštvaná sama na sebe, nestíhat a uniknout.
Učebnici jsem odhodila kolem třetí, kdy zbývalo tak málo času a tolik listů k naučení. A snad až do půl páté pozorovala světlo vycházející z lampy, což mi zoufale připomíná jí. Vidím ji přesně před sebou, nehnutě sedí a bez známek života, pozoruje šumění nočního televizoru. Oni kolem ní chodí, mávají před prázdnýma očima, třesou tělem, vidí zřetelně, jak dýchá, přesto je tak vzdálená. Uvězněná v šumu televizoru. Uvězněná ve svém nemocném těle,
Ptali se z čeho mám největší strach. Odpověď je stéle stejná, mé tělo a dědičnost.
Vlastně je to hloupost, jen teď mám strach. Za chvíli bude vše jiné. Tak rychle se to mění, že?
