Chtěla bych začít psát něco veselého, optimistického a… Nevím. Ach, všechny mé zápisy vypadají tak zoufale, umím se smát, ale některé záležitosti mě ubíjí. Nepotřebuji slyšet, co bych měla dělat, abych se z tohoto potácení dostala. Teoreticky to všechno vím.
Neuvěřitelně jsem se odcizila nejmenované osobě, myslela jsem, že nás rozdělilo deset minut, ale zní to tak nepravděpodobně. Snad jsem utekla před ní. Považovala jsem ji za příliš obyčejnou a nezajímavou, mé lehké a ubohé opovržení. Hnusím se za to sama sobě, neboť mi občas připadá, že jí i ostatním závidím, za posměchem skrývám svou závist nad každou kapičkou štěstí. Snad se opět dělám horší. Snad.
Celý týden očekávám víkend, abych nakonec v pátek konstatovala, že víkendy jsou vlastně ještě horší než všední dny. Páteční cesty dolů k metru a předhánění, která z nás tří půjde pomaleji. Když předčasně odcházíme z hodin němčiny a smějeme se, že “první lavice je nějaká melodramatická”. Ehm… Kdo tam asi sedí, že?
Napsala jsem nejlepší velmi důležitý (zatím jediný) test z angličtiny. Opět. Jediná jednička. Je to nepodstatné, protože profesorka píše konečné známky podle sympatií, která však k mé maličkosti “překvapivě” nepociťuje. Cítím pouze zadostiučinění, neboť stále musím někomu něco dokazovat. Stále bojuji za to, aby si ostatní nemysleli, že jsem hloupá. Ubohé, že? Stejně mě ten pocit nedostatečnosti neopouští.
Pro vše neexistující a nevyslovené.
